Když
se řekne Evanescence, téměř každému se ihned vybaví frontmanka kapely, její
uhrančivý hlas a temné rockové písně, které byly zjevně dost temné na to, aby
byla kapela „ocejchována“ jako „gothic rock“. Inu, což o to – Amy Lee má pořád
uhrančivý hlas, písně kapely jsou nadále tklivé a temné a i to označení „gothic
rock“ se tak nějak vžilo. Málo koho z těch lidí, kteří dění kolem kapely
moc nesledují, by ale asi napadlo, že se kapela jednoho dne rozhodne trochu
experimentovat s jinými žánry. Přesně k tomu ale došlo v roce 2017,
kdy bylo vydáno album Synthesis, na němž byly kromě dvou novinek vybrané staré
skladby kapely nahrány v podání orchestru (ačkoliv pochopitelně nešlo o
čistě orchestrální verzi, jak by z předchozí věty mohlo vyplynout). Tak se
stalo, že kapela s novým počinem vyrazila na turné a zastavila se i 17. března
i v beznadějně vyprodaném pražském Kongresovém centru.
Roli
předskokana v tomto případě převzal přímo orchestr, který odehrál mimo
jiné například Mozartovy skladby Eine kleine nachtmusik a Lacrimosa, která
jakoby předznamenala to, že zazní ještě jednou společně s kapelou Evanescence,
jež ji po svém zpracovala v písni Lacrymosa (pozn.: to tvrdé „y“ tam
opravdu patří), Beethovenova Měsíční sonáta nebo Sally’s Song, což je píseň,
jíž složil Danny Elfman k filmu Nightmare Before Christmas a kterou kdysi
nazpívala i frontmanka kapely.
Orchestru
složenému z profesionálních hudebníků samozřejmě není co vytknout a i
jejich vlastní vystoupení mohlo trvat déle, aniž by to nudilo. Ostatně nenudili
se zjevně ani jiní diváci, z nichž někteří začali nadšeně aplaudovat a
výskat již v úvodu první zahrané skladby Eine kleine nachtmusik a pak
tleskali opakovaně jak po skončení každé skladby, tak v jejím úvodu. Tady
je jen vhodné dodat, že se takto reagovat během koncertu orchestru nesluší, což
ovšem lidé, kteří na koncerty vážné hudby nechodí, ve většině případů netuší.
Budiž jim tedy menší faux pas odpuštěno.
Menší
zvláštností je, že zatímco koncert, který s kapelou hraje, se vždy mění (takže
orchestr pochází vždy z té země, v níž kapela zrovna hraje),
dirigentka cestuje s kapelou. O to větší jim – orchestru, dirigentce a
vlastně i kapele – patří uznání za to, že se navzdory nedostatku času dokázali
tak skvěle sehrát.
Po
představení orchestr zmizel z pódia a vrátil se později i se skupinou,
s níž odehrál všechny skladby z nového alba Syntheis. Z celé
kapely se, jak tomu už tak bývá, přidala jako poslední právě frontmanka Amy
Lee, jež byla přivítána bouřlivým aplausem, jen co se objevila.
Kapela
v tomto případě byla de facto „jen“ součástí orchestru. To může být
hodnoceno pozitivně s tím, že po hudební stránce byly písně na albu Synthesis
velmi vkusně předělány tak, že nedošlo k žádnému soupeření mezi kapelou a
orchestrem a skladby nepůsobily přeplácaně ani zbytečně vyhroceně, což se
pochopitelně stejně projevilo i během koncertu. Zároveň lze však
s povzdechem podotknout, že kapela (snad až na pár momentů ve skladbě End
Of The Dream) nijak nevynikala, takže celé představení působilo spíše jako „Amy
Lee a orchestr“. Proto jejich výkon nelze hodnotit jinak než současně s výkonem orchestru,
což je ovšem z principu věci pochopitelné. Nakonec je přece daleko lepší,
když jsou všichni hudebníci tak dobře sehraní, že působí jako jeden celek, než
kdyby jedno z těch hudebních těles bylo výrazně horší a vynikalo svojí
vlastní neschopností.
O
to výraznější postavení měl v tomto případě pěvecký výkon frontmanky
kapely Amy Lee. Pravdou sice je, že občas jí dělaly některé vyšší tóny menší
problémy (ne, že by je přímo nezvládla – spíš se musela jen zjevně o něco víc
snažit, než u jiných skladeb), ale k tomu došlo skutečně jen výjimečně. Ve
srovnání například s loňským koncertem Evanescence na festivalu Rock For
People, kde si často stěží vystačila s dechem, byl její letošní projev o
několik tříd výše. Ačkoliv je Synthesis pouze jednorázový projekt, bylo zřejmé,
že společně s orchestrem její hlas ještě víc vynikl, což značnou měrou
přispělo k tomu, že se koncert stal skutečně nezapomenutelným zážitkem.
Dalším
aspektem koncertu bylo osvětlení scény, které bylo naprosto fascinující a
skvěle zapadalo k atmosféře koncertu, jež tímto byla ještě znásobena. Jen
občas byla světla příliš ostrá, takže publiku pohodlně usazenému
v prostorných sedačkách, nepříjemně drásala oči, což je škoda, protože
v takových případech nebylo možné sledovat dění na pódiu.
Pokud
jde o setlist, byly odehrány, jak bylo uvedeno již dříve, skladby z alba
Synthesis a pár dalších, jež se na albu neobjevily (např. Secret Door). Na setlistu
samozřejmě nechyběly ani hity jako Bring Me To Life, Lithium nebo My Immortal,
které patřily i během samotného koncertu k těm zcela nejpůsobivějším.
Zřejmě zcela nejpůsobivější byla ale překvapivě méně známá skladba End Of The
Dream (zmíněná již výše) z alba Evanescence, kde orchestr ještě akcentoval
atmosféru a hudební nápaditost instrumentace původního pojetí skladby,
v němž velice zajímavý refrén nevynikl tak, jak vynikl právě ve zpracování
na albu Synthesis. O to lepší pak bylo živé provedení skladby, kde byl snad i
díky skvělé akustice Kongresového centra výraznější. Je snad jen škoda, že jako
přídavky nezazněly některé další slavné písně, jež se neobjevily na albu
Synthesis (například Going Under nebo Sweet Sacrifice), pouze v podání kapely
(tedy bez orchestru) jako sladká tečka na závěr. Je však otázkou, zda by to
vzhledem k akustice a vybavení Kongresového centra bylo vůbec vhodné či
dokonce možné.
Celý
koncert nelze hodnotit jinak než pozitivně – nejen, že čeští fanoušci kapely
mohli opět po roce vidět tuto rockovou legendu, ale také měli příležitost
slyšet naživo její písně v naprosto jiném podání, což se už podle toho, co
řekla Amy Lee, nebude již víckrát opakovat. Nemluvě o tom, že výkony všech, co
se objevili na pódiu, byly naprosto výborné. Byl to zkrátka koncert, na který
se nezapomíná.
0 komentářů:
Okomentovat